Jevfrosinija Kersnovská vzpomíná slovem i obrazem na brutalitu sovětského režimu

Pod dojmem každodenních skandálů poněkud upadá zájem o minulost, zvláště cizí. Těm, kteří se z ní rádi poučí, lze vřele doporučit vzpomínky Jevfrosinije Kersnovské z gulagu a vyhnanství Jaká je cena člověka. Politická vězeňkyně svou objemnou knihu napsala v ruce a opatřila ji 680 ilustracemi; dvanáct sešitů zahrnuje dlouhé období od roku 1919, kdy autorce zemřel otec, pocházející z polského hraběcího rodu, až po sedmdesátá léta minulého století.
Jevfrosinija Antonovna Kersnovská měla hned několikanásobnou smůlu. Budila podezření už svým kosmopolitním původem (otec aristokrat, a navíc Polák, tedy příslušník národa, jenž se ve Stalinově Sovětském svazu těšil obzvláštní nedůvěře; matka pocházející z významné řecké rodiny Karavasiliou), a nadto do styku se sovětskou mocí přišla za krajně nepříznivých okolností. I s rodinou uprchla z Oděsy, kde jejího otce roku 1919 málem zastřelili čekisté, na jeho panství do Besarábie, od roku 1918 patřící Rumunskému království. Zde se v létě 1940 dočkala příchodu Rudé armády, následného připojení Besarábie k SSSR a její změny v Moldavskou sovětskou socialistickou republiku. Pak přišly události známé z ostatních „osvobozených“ území – východního Polska a Pobaltí: čistky, zatýkání a pokusy o násilnou kolektivizaci přerušené vpádem hitlerovského Německa a jeho spojenců. Připomeňme, že podle čtyřdílné Pamětní knihy Moldavska bylo jen 13. června 1941 z této malé země deportováno 19 575 osob.
Poté, co Kersnovskou s matkou vyhnali z domu, stačila ještě svou milovanou „stařenku“, jak jí láskyplně přezdívala, odeslat do Rumunska. Sama se však dostala do křížku s novými mocipány, jimž netolerovala příslovečné ignorantství a tupost spojené s fanatickou podezíravostí. Ačkoli se mohla vyhnout utrpení, vybrala si tu nejtěžší, „křížovou“, nicméně podle vlastního úsudku jedinou správnou cestu. Prosluněnou Besarábii vystřídala nehostinná Sibiř, úmorná dřina a ponižování v gulagu.
Kersnovská ve svých pamětech osvědčila vynikající pozorovací talent. Pasačka vepřů, zdravotní sestra, pomocnice v márnici, a posléze dokonce hornice zevrubně charakterizuje sadistické dozorce i rázovité postavičky mezi spoluvězeňkyněmi a neopakovatelným způsobem přibližuje atmosféru v gulagu i o něco snesitelnější poměry ve vyhnanství, kam díky bonusům získaným v norilském táboře putovala v roce 1952. Po vypršení trestu v roce 1960 žila se svou matkou v severokavkazských Jessentukách. Právě zde své memoáry zhustila do objemných sešitů a poskytla ojedinělé svědectví o oné „vzrušené době“, proklínané jejími oběťmi a dodnes adorované stalinisty. Životní příběh Jevfrosinije Kersnovské, jež se navzdory prožitému utrpení pokládala za „obyčejnou Evropanku“, potvrzuje poněkud cynické rčení, že kdo přežil gulag, měl vyhlídky na dlouhověkost. Narodila se totiž v roce 1907 a zemřela až roku 1994.

Represe v číslech

Podle díla V. Kudrjavceva a A. Trusova Politická justice v SSSR, vydaného v Moskvě roku 2000, bylo v sovětském státě v letech 1918 až 1958 za kontrarevoluční činnost trestně stíháno 7 024 936 osob, z nichž 4 806 427 odsoudili, z toho 839 772 k trestu smrti. Zdaleka nejvíce popravených připadlo na roky 1937 (353 074) a 1938 (328 618) . Podle elektronické databáze České stopy v Gulagu bylo v SSSR popraveno 476 Čechů, československých občanů a obyvatel českých zemí.

Jaroslav Šajtar

Jaká je cena člověka na bux.cz

Podobné články:

1. V gulagu se museli řadit i mrtví. Svědčí o tom paměti ruské vězeňkyně (22.4.2012 iDNES.cz)
2. Svědectví z gulagu (3.7.2012 Týdeník Rozhlas)
3. Se vzdorem jsem přežila deset let lágrů i vyhnanství (3.9.2012 Hospodářské noviny)
4. Uhrančivé zápisy ze sovětského lágru (30.7.2012 E15)
5. Pouze vzpomínám (7.9.2012 Host)